Blackhorse-stránka o koních

Historie

O frízech se zmiňuje římský historik Tacitus (asi 55 – 120 nl), který je sice uznává za všestranně užitečná zvířata, ale velmi nevzhledná.(V té době bychom fríze asi nepoznali, počítali se k chladnokrevným koním, byli hrubší a menší.) Rozkvět tohoto plemene se dostavil až ve středověku, kdy se tito koně stali populárními koňmi rytířskými. měli totiž dvě důležité vlastnosti – byli dostatečně silní na to, aby unesli rytíře v jeho těžké zbroji a zároveň dobře ovladatelní a obratní, aby svému pánovi pomohli vítězit v soubojích. Byli chováni v klášterech a patřili k cenným devizám. Byli i královskými dary a to velice vítanými. V době křižáckých výprav byli kříženi s koňmi orientálními a za 80. leté války(1568 – 1648) je ovlivnili koně španělští a frízani získali ušlechtilost. V této době na hřebci jménem Phryso jezdil i slavný vojevůdce Juan de Austria, nelegitimní syn císaře Karla V. V 15./16. století byli fríští koně pro své jedinečné chody, učenlivost a snadnou jezditelnost využíváni taktéž v jezdeckých školách v Paříži a ve Španělsku. Avšak to již bylo době rytířské pomalu odzvoněno a rytířský kůň začal nacházet uplatnění úplně jinde – a totiž v zemědělství, kde prokazovali sedlákům stejně cenné služby, jako dříve rytířům. Stále se ale uplatňovali jako koně kočároví, to se však začalo měnit v 18. století. Poptávka po kočárových koních pomalu klesala, do popředí zájmu movitých majitelů se dostávala jiná plemena. Fríští koně byli kříženi s dánskými klusáky a dostali nový název – „harddraver“. Jejich nejobvyklejším chodem byl mimochod a na popud krále Viléma I. se přibližně v roce 1820 běhaly dostihy těchto klusáků na 325m. Chov však pomalu skomíral, dobří hřebci byli prodáváni do ciziny a navíc probíhalo křížení s jinými plemeny. Fríským koním hrozilo vyhynutí. Tehdy – doslova za minutu dvanáct- si Holanďané uvědomili, že by o své jedinečné plemeno mohli přijít. Proto byla v roce 1879 ustanovena plemenná kniha „Friesch Paarden Stamboek“, ovšem o rok později v ní bylo zapsáno jen 16 hřebců a 28 klisen. Proto začali holandští chovatelé vykupovat ze zahraničí kvalitní koně. Ale ani přes velké snažení se nedařilo chov pozdvihnout- o tom svědčí i to, že v roce 1908 bylo v plemenné knize jen 10 hřebců a v letech 1910-13 pouze tři (!) plemeníci. Přesto se Holanďané nevzdali a začali hledat také doma, u zemědělců, poslední vhodné klisny. Zlom nastal v roce 1915, kdy byla plemenná kniha rozdělena a kříženci a cizí koně byli vedeni odděleně. Navíc bylo zavedeno zpětné číslování a to pouze černých koní. (Do té doby se totiž frízani vyskytovali v různých barvách.) V roce 1954 obdržel Svaz chovatelů fríských koní titul „královský“, o záchranu těchto koní se zasloužila sama nizozemská královna Beatrix. Když už vypadal chov jako stabilizovaný, došlo v roce 1962 k další krizi a z původních 4000 koní stav poklesl na 974. Za dramatickou situaci mohlo rozšíření traktorů do zemědělství a pro koně se muselo rychle hledat nové uplatnění – zejména v jezdectví. Stabilizace chovu nastala díky státní subvenci Holandského království a zejména díky nezměrnému úsilí pana Dextra, který byl jmenován do čela projektu na záchranu fríského koně. Dnes se již nemusíme obávat zániku tohoto jedinečného plemene. Hlavní plemenná kniha je v hřebčíně v Drachtenu, kde se každoročně konají körungy neboli zkoušky výkonnosti hřebců a účast či dokonce vybrání nového plemenného hřebce je mezi chovateli obrovskou událostí. Nyní se rodí cca 5000 hříbat ročně, 27 000 fríských koní je registrovaných. Na území Holandska bychom jich našli asi polovinu, druhá je roztroušena po celém světě, velice početné zastoupení je zejména v USA, poté následuje Německo, Rakousko, Španělsko a ostatní země.

Popis plemene

Fríští koně jsou dnes pouze vraníci, přitom kolem roku 1700 bylo jen 50 % vraníků, v roce 1879 ještě 10% jiných barev a v roce 1928 byla do plemenné knihy zapsána ještě i hnědá klisna.
Jsou povoleny jednotlivé bílé chlupy, (např. okolo tlamy, na čele), ale nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, popřípadě bílé prameny v hřívě, ale nikdy nesmějí mít odznaky na nohách.
Mají ušlechtilou delší hlavu, malé uši, výrazné oči (dědictví po orientálních a španělských koních).
Vysoko nadsazený mohutný krk přechází v oblý kohoutek, záď má strmý sklon, krátké zadní nohy jsou velice silné.
Tělo je válcovité, kopyta nižší a plošší
Typickým znakem je dlouhá bohatá hříva a ohon a rousy na spodní části holení a na spěnkách.
Hříva a ohon sahající až na zem jsou zpočátku rovné, od 4-5 roku kudrnatí. Nikdy se nestříhá ani neprotrhává, ani nekartáčuje, jen probírá prsty.
Hříbata se rodí s vlnitou srstí, která připomíná persián.
Výška hřebců je přibližně 163 cm, klisen 156 cm, jsou to ale koně pozdní, kteří dospívají až na pátém roce a výška se liší i podle příslušnosti koně k jednotlivé mateřské linii.
V současné době se chovají ve třech liniích:
1) barokní - nejméně zástupců, postupně mizí, Holanďané ji považují za staromódní
2) střední – univerzální, jedinci pod sedlo i pro zápřah, nejpočetnější
3) moderní linie – jedná se o „lehčeného“ fríse, velmi ušlechtilého, vhodného zejména pod sedlo
Mají efektní kadencované chody.

Využití

Fríští koně jsou především koně kočároví, ve vícečetném zápřahu se dokáží obdivuhodně sladit i bez velké námahy vozataje. V 2/2 70. let zapřahal čtyřspřeží frísů Tjeerd Velstra, světová jednička ve vozatajství. Vraníci tvoří také ceremoniální ekvipáž holandské královny Beatrix. V Holandsku se zapřahají do vysokých dvojkolek zvaných „sjees“ (vozíků bohatých měšťanů a zemědělců) s originálními černobílými postroji. Muž-kočí sedí ve starofríském kroji na levé straně a čestné pravé místo náleží ženě. Výška kočárů byla velice praktická – na blátivých cestách nebyli pasažéři pocákáni. Efektní vzhled je předurčuje k uplatnění ve filmech. hřebec Goliath si zahrál ve známém filmu Jestřábí žena (Ladyhawk) a nyní jste jistě poznali fríské koně ve francouzském televizním seriálu Modré hlubiny. Stejně populární jsou i v cirkusech, k nám je jako jeden z prvních dovezl drezér a cvičitel Robert Štipka. (Hřebce Romea jste mohli např.obdivovat na Slavnostech koní Kinských v roce 1998.) Fríský hřebec Romke 234 se podílel na regeneraci chovu starokladrubského vraníka a jeho synové vynikali stejnými chody. Dnes se stává „hobby koněm“, mnoho lidí podlehlo jeho kráse a začali se věnovat tzv. baroknímu ježdění. U nás je malé stádo těchto krasavců chováno v Pecínově u Benešova, včetně známého hřebce Jelle van de Lindenhoff. Při odpovídajícím tréninku se mohou účastnit i distančních jízd, ale nehodí se pro skákání.

Povaha

Tito koně jsou naprosto jedineční, jsou to koně závislí na člověku, inteligentní, ochotní spolupracovat a učit se. Jsou klidní, nelekaví a dobře se přizpůsobují novému prostředí. Přímo chtějí vyhovět člověku, jsou velmi přátelští a to včetně odrostlých hříbat i hřebců. Jsou skromní a při vhodném ustájení mohou být v celoročně otevřeném boxu, ale nesnášejí průvan. Zkrátka – žádná encyklopedie ani film vás nepřipraví na „osobní“ setkání s těmito okouzlujícími koňmi!

Zdroj: Časopis Já mám koně